Bombardování Jugoslávie ve světle srbských dějin. Část III. |
19.8.2018 / Ivo Šebestík / Argument
Třetí a závěrečná část článku věnovaného historickým souvislostem, které na území Srbska vyústily v secesionismus kosovských Albánců, v jejich snahu o odtržení od Srbska a zbytku Jugoslávie a nakonec ve válku Západu proti Srbům, zakončíme obrazem srbského Kosova v období Titovy Jugoslávie a událostmi po jeho smrti až po rozpad Jugoslávie na počátku 90. let dvacátého století a bombardování zbytku federace letadly NATO. Noel Malcolm ve své knize o Kosovu [1] píše, že situace kosovských Albánců v době, kdy Jugoslávii vedl Josip Broz Tito, byla taková, že mnozí kosovští Albánci na něj vzpomínali v dobrém. Albánci snad ano, zato mnozí Srbové Titovi později vyčítali, že samotné Srbsko státoprávně nezabezpečil, když poskytl širokou autonomii dvěma jeho oblastem (provinciím) s národnostně smíšeným obyvatelstvem, Vojvodině, ve které byla silná maďarská menšina, a Kosovu s menšinou albánskou, která ale za posledních sto let před vznikem Jugoslávie slovanské obyvatelstvo oblasti výrazně přečíslila. Partyzánský odboj vedený komunisty, který nakonec vedl k osvobození země od okupantů, nesmírně posílil pozici jugoslávských komunistů. Na druhé straně ale nebylo v žádném případě možné mluvit o obyvatelstvu Jugoslávie jako o většinově nakloněném komunistickému hnutí. Na to byla Jugoslávie útvarem příliš různorodým a hospodářsky, kulturně, vzdělanostně i politicky nevyrovnaným. Bosnu a Hercegovinu tvořily venkovské, rolnické oblasti s nízkou úrovní průmyslu. Makedonie byla na tom dost podobně. Černá Hora byla zemí horalů a kosovská autonomní oblast velice zaostalým krajem pastevců, s obyvatelstvem, jehož dvě třetiny byly negramotné. Naproti tomu Slovinsko, části severního Chorvatska, v okolí Zagrebu, a severněji položené oblasti Srbska nebo Vojvodina představovaly kraje přece jenom rozvinutější. Na druhé straně ale v podstatě celá Jugoslávie nesmírně utrpěla válkou a jenom slušná úroveň zemědělství zemi chránila před hladem. Titova roztržka se Stalinem. Úvahy o Balkánské federaciKomplikovaná byla také její situace mezinárodní. Až do roztržky se Stalinem, k níž došlo v roce 1948, kdy byla Jugoslávie vyloučena z Kominterny, čerpal Tito podporu sovětského vedení a nacházel se také v dobrých vztazích se sousední Albánií, s jejímž komunistickým vůdcem Enverem Hodžou dokonce uvažovali o možnosti spojení Albánie s Jugoslávií. V Titových úvahách se objevovala i myšlenka Balkánské federace, která by předpokládala také přistoupení Bulharska. Stalin ale Titovi na schůzce v Moskvě, která se konala těsně před roztržkou, vmetl do obličeje, že se snaží Albánii „spolknout“ a tušil v něm příliš dominantní osobnost, jejíž posílení na vůdce „komunistických“ států [2] na celém Balkáně by oslabovalo jeho vlastní pozici i pozici Sovětského svazu. Správně v Titovi viděl osobnost, která se slepě nepodřizuje ničí vůli. Konflikt Stalin versus Tito byl tak konfliktem dvou vůdčích osobností. V době úzké spolupráce Jugoslávie s Albánií byla hranice mezi oběma státy v podstatě jen iluzorní. V té době přišlo z Albánie do Jugoslávie velké množství Albánců, kteří se usazovali na různých místech, nejvíce ale v Kosovu nebo v muslimských enklávách v Bosně. Když Kominterna vyloučila Jugoslávii ze svých řad, Hodža změnil kurs a transparentně dával najevo svůj příklon ke Stalinovi. Albánská většina v Kosovu a etnické čistkyV Kosovu byli Albánci početně majoritní, což mělo několik příčin. Jednak Kosovo opouštělo slovanské pravoslavné i katolické obyvatelstvo v průběhu půl tisíce let trvající osmanské nadvlády. Další úbytek především Srbů a Černohorců byl způsoben italskou okupační podporou plánů na vytvoření „velké“ Albánie sloučením jejího území se srbským Kosovem. V té době Albánci systematicky „čistili“ Kosovo od všech nealbánských obyvatel. Čistky páchané na Srbech a Černohorcích (ale i na cikánském obyvatelstvu) podpořily a spoluorganizovaly i německé okupační úřady. Dalším faktorem početního přečíslení Albánců nad Srby byla vyšší porodnost v albánských rodinách. Podle dobových statistik připadalo na jednu albánskou ženu na venkově 6,7 dítěte, zatímco srbské ženy měly v průměru dvě děti. V městských oblastech, kterých ale v Kosovu nebylo mnoho, byly údaje týkající se porodnosti téměř shodné. Myšlenka na „velkou“ Albánii, která byla dávného data a v období nacistické a fašistické okupace došlo téměř k jejímu uskutečnění, albánské secesionisty už neopustila. Čím méně bude žít v Kosovu Srbů, tím snazší bude cesta k úplnému osamostatnění Kosova a k jeho proměně v etnicky ryze albánský stát. Široká autonomie pro KosovoTito se snažil zamezit secesionismu Albánců v Kosovu, stejně jako případným úvahám o dotržení Maďarů ve Vojvodině tím, že poskytl oběma oblastem velmi širokou autonomii, jejíž rozsah je postavil téměř na roveň republikám v jugoslávské federaci. K tomu, aby se Kosovo a Vojvodina staly republikami de iure v plném smyslu, chyběl jediný krůček. Republika byla v pojetí Titova vedení charakterizována státotvorným národem, zatímco autonomní provincie, ať už byla její autonomie de facto plnoprávná s autonomií republik, se vázala k „pouhé“ národnosti. Kosovští Albánci byli de iure v Jugoslávii národnostní menšinou, a nikoliv státotvorným národem. Tito věděl, že kdyby kosovským Albáncům umožnil udělat ten poslední krůček, že by tím otevřel cestu odtržení Kosova nejenom od Jugoslávie jako od federace, ale její odchod také ze samotného území Srbska. Při posuzování nároků Albánců na území Kosova je třeba říci, že jejich část byla na tomto území domovem, stejně jako v sousední Černé Hoře nebo Makedonii, od starověku. Tedy za předpokladu, že Albánci jsou skutečně potomky některých ilyrských kmenů. Na druhé straně je ale stejně tak faktem, že Srbové na území Rašky, Zety, Kosova a Metohije svůj stát ustavili a byť různá území svého státu v různých dobách získávali a zase ztráceli, Kosovo a Metohiju obývali, a to buďto majoritně nebo ve vyrovnaném počtu s Albánci. Za předpokladu, že by Albánci byli potomky Ilyrů,[3] a z toho titulu uplatňovali nárok na Kosovo, které více než tisíc let tvořilo základ srbského státu, museli bychom připustit hypotetickou možnost, že by potomci třeba keltských Bójů mohli uplatňovat nárok na Čechy a Bavorsko, jež bývaly jejich pravlastí. Tato argumentace je tedy trošičku, mírně řečeno, sporná. Kdyby někdy někdo uplatnil takovýto precedens, asi žádný z evropských národů by se nemohl cítit doma v bezpečí. I Řekové přece přišli jako Achájci, Iónové a Dórové do „země Pelasgů“. Pravdě se nejvíce podobá prostý popis skutečnosti, a sice že slovanské národy a Albánci obývali Kosovo společně a v různých dobách se pod vlivem různých okolností, nejčastěji zavlečených zvenčí, ocitali v nepřátelských vztazích, které ústily v půl tisíce let trvající snahu Albánců zbavit Kosovo slovanských pravoslavných i katolických obyvatel, v dobách, kdy k tomu měli prostředky a přízeň někoho cizího a mocného (Turků, evropských mocností, okupačních orgánů Německa a Itálie). Na to Srbové a Černohorci reagovali represemi vůči Albáncům zase v dobách, kdy Albánci zůstali opuštěni. Po tak dlouhé době konfliktů se zdá, že je nemožné určit viníka a oběť. Na druhé straně je ale jisté, že kosovští Albánci v době Titovy Jugoslávie dostali téměř vše, co žádali, a přesto neopustili myšlenku osamostatnění Kosova, jeho etnického „vyčištění“ a následného spojení s Albánií. Zrovnoprávňování Albánců v Kosovu s národy JugoslávieKdyž vznikla Jugoslávie (nejprve jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), bylo Kosovo krajem rolníků a pastevců, většinou negramotných, jen se základním školstvím převážně v srbochorvatském jazyce. Albánci toto později označili za diskriminační, nicméně pravdou je, že mezi nimi bylo jen velmi málo učitelů, kteří mohli do škol nastoupit. Univerzitu nemělo Kosovo žádnou. Byla zřízena později, v době jugoslávské federace, jako odnož Bělehradské univerzity. Velmi rychle se rozšířil počet základních škol, byly zřizovány školy střední a vyučovacím jazykem se stala albánština, byť se vyučovalo stále i v srbochorvatštině jako jazyce Srbské republiky, jejíž bylo Kosovo autonomní součástí. Kosovští Albánci kritizovali taky srbskou majoritu úředníků ve státní i komunální správě, slovanské policisty a vedoucí pracovníky v průmyslu i zemědělství. Ale i to mělo logické vysvětlení ve faktu, že tito lidé nemohli být negramotní nebo mít jen základní vzdělání. Ve vypjaté atmosféře sílícího secesionistického hnutí se použilo ale všechno, co mohlo postavit Srby do pozice kolonizátorů. Po válce se vracejí někteří vyhnaní Srbové a Černohorci zpět do KosovaPo válce se několik desítek tisíc Srbů chtělo vrátit do Srbska a ujmout se zpět půdy a statků, ze kterých byli vyhnáni Albánci. Josip Broz Tito nejprve tyto návraty Srbů do Kosova chtěl zakázat, ale pak je povolil, ovšem s několika podmínkami, které měly zamezit vzniku nových konfliktů mezi vracejícími se Srby a Albánci, kteří mezi tím obdělávali jejich opuštěnou půdu. Výsledkem byly série kompromisů. Asi pět tisíc Srbů a Černohorců získalo zpět vše, přibližně stejný počet dostal zpátky část půdy a asi 600 navrátivších se obyvatel nedostalo nic. Místní Albánci byli odškodněni rozdělením asi 16 tisíc hektarů půdy. Přibližně 4000 rodin těchto slovanských uprchlíků z Kosova se usadilo v jiných částech Srbska, případně celé Jugoslávie. Mimo jiné také ve Vojvodině, odkud poválečná Jugoslávie vysídlila německé obyvatelstvo a část maďarského osídlení pro kolaboraci s okupačními státy. Vysídlení Srbové se ovšem nevraceli do klidné země v jejích klidných časech. Ještě v době osvobozování Jugoslávie partyzány a Rudou armádou byl v Kosovu neklid. Miladin Popović, místní zástupce komunistického vedení v oblasti, byl zavražděn ve své kanceláři v Prištině. Kvůli nepokojům byl už v únoru vyhlášen v Kosovu výjimečný stav. Místní Albánci, kteří kolaborovali především s italskými okupačními silami, se obávali, že po převzetí Jugoslávie partyzány a komunistickým vedením odboje budou vystaveni represím. Povstalecké území bylo sice postiženo rekvizicemi značného množství obilnin a masa, ale tím postih v podstatě skončil. Naopak Tito zahájil kroky ke zrovnoprávnění albánského obyvatelstva v Srbsku. Nejprve bylo provedeno zrovnoprávnění albánštiny vzhledem k srbochorvatštině a začal rozsáhlý projekt budování škol. Velkým problémem Kosova byla 74procentní negramotnost místního obyvatelstva, která byla hlavní příčinou skutečnosti, že povolání vyžadující určitou míru vzdělání vykonávali na území Kosova především Srbové, ale i Chorvaté a Slovinci. Nepokoje v Kosovu pokračujíNepokoje a nedorozumění mezi kosovskými Albánci a vedením státu ale pokračovaly a projevovaly se různým způsobem. Jednak byla mezi Albánci spousta zbraní, které odmítali vydat s odůvodněním, že je potřebovali v době okupace k vlastní obraně a že se stále necítí být bezpečni. Dále si tamní albánské úřady stěžovaly na to, že je Kosovo prošpikováno srbskými agenty. Následovaly soudy a zatýkání. V roce 1960 začalo v Kosovu rozvíjet své aktivity hnutí za sjednocení s Albánií v čele s Ademem Demaçim a dalšími asi 300 aktivisty. Mnozí z nich byli spolu s Demaçim zatčeni. Ústřední orgány začaly pronásledovat Albánce, kteří otevřeně projevovali snahu o rozbití Jugoslávie, tedy o osamostatnění Kosova a jeho následné připojení k Albánii. Tíživá atmosféra v zemi přiměla některé Albánce k emigraci. Vedení Jugoslávie v té době vystoupilo také proti šíření islámu v zemi. Zároveň jugoslávské orgány nutili, aby se muslimské obyvatelstvo v Bosně a v Makedonii, stejně jako islám vyznávající Albánci v Kosovu, přihlásili k turecké národnosti.ÂÂÂ Znamenalo to, že konkrétně v Kosovu se počet obyvatel hlásících se k turecké národnosti během pěti let výrazně zvýšil. Zatímco v roce 1948 to bylo 1 315, v roce 1953 to bylo už 34 583 [4]. Být v Jugoslávii, jejíž státotvorné národy tvořili především Slované trpící po pět staletí brutální nadvládou Turků a jejich islamizací, nebyla rozhodně žádná výhra. Není divu, že ze všech částí Jugoslávie mezi lety 1956 až 1966 odešlo do Turecka odhadem na čtvrt miliónů lidí. Titovo vedení státu se snažilo poskytovat Albáncům v Kosovu maximální míru autonomie, zlepšovat jejich vzdělání i materiální podmínky. Na druhé straně ale vedení Jugoslávie na tomto území stíhalo všechny snahy o odtržení ze svazku Jugoslávie, které by znamenalo řetězovou reakci. Byla to do značné míry patová situace. Albánci v Kosovu věděli, že jejich násilnosti na Srbech, které probíhaly po celá staletí a kulminovaly za okupace, probudily nesmiřitelnou zášť. Do značné míry proto byla od počátku kosovského albánského hnutí za samostatnost spojena otázka nezávislosti se snahou Kosovo etnicky vyčistit od nealbánského obyvatelstva. Roce 1968 se poprvé objevuje heslo Kosovské republikyV listopadu 1968 se poprvé objevuje heslo Kosovské republiky. O rok dříve Tito při své návštěvě Kosova ohlásil další právní úpravy provincie ve směru k ještě vyšší míře autonomie, která se už v podstatě rovnala pozici republiky. Pozměňovacím návrhem číslo XVIII byla autonomní rovince definována jako „socio-politické společenství“. Přesně týmž termínem byly definovány také republiky v rámci Jugoslávie. Kosovo bylo takto pevně ustaveno jako právní jednotka na federální úrovni. Kosovský komunistický předák Mehmet Hodža tehdy prohlásil: „Když může mít 370 tisíc Černohorců vlastní republiku, proč by 1,2 miliónu Albánců nemohlo mít plnou autonomii!“ V roce 1961 ztratila Albánie svou dobrou pozici u Sovětského svazu a snažila se o opětné sblížení s Jugoslávií. Když v roce 1968 Moskva zorganizovala obsazení Československa, uvědomil si Tito, který účast Jugoslávie na této operaci odmítl, že podobná intervence ze strany Varšavské smlouvy by mohla postihnout i Jugoslávii a opětovně začal hledat cesty k vytvoření Balkánské jednoty, která by dokázala případné cizí intervenci vzdorovat. Proto činil další ústupky kosovským Albáncům, aby si získal důvěru Elmera Hodži v Albánii. K těmto ústupkům patřilo dokonce právo kosovských Albánců užívat státní vlajky Albánie. Slovanské obyvatelstvo v Kosovu mělo záhy pocítit dopady tohoto dalšího velkorysého ústupku. Nevedl k uklidnění situace v Kosovu, ale naopak k dalšímu posílení separatismu. Nová ústava opět potvrzuje autonomii Kosova, ale z provincie prchají SrbovéNová jugoslávská ústava z roku 1974 potvrdila širokou autonomii provincií Kosovo a Vojvodina, aniž by vytvořila nějaké ochranné struktury pro vlastní Srbsko, které bylo zvyšujícím se stupněm autonomie provincií ohrožováno. Obdobnou situaci neměly ani Chorvatsko, ani Slovinsko ani Černá Hora. Bosna a Hercegovina a Makedonie zaznamenaly vnitřní rozkladné rozpory teprve v době rozpadu a rozbíjení federativní republiky Jugoslávie po roce 1991. Konflikty v Kosovu probíhaly dál a měly nejrůznější záminky. Vedly nakonec k dalším vlnám vyhánění a útěků Srbů a Černohorců z Kosova. V sedmdesátých a osmdesátých letech údajně Kosovo opustilo na 200 tisíc Srbů, Černohorců a příslušníků jiných nealbánských národů. Tento údaj pochází od pravoslavného kněze, archimandrity Atanasije Jevtiće,který pak doplňuje tento údaj k datu let devadesátých na 400 tisíc. Západní zdroje, které celkově a ve všech případech zmenšují údaje o škodách a bezpráví utrpěných na straně Srbů a Černohorců, hovoří od necelých 90 tisících uprchlíků v období let 1961 až 1981. Podle zdrojů Srbské akademie věd v polovině 80. Let minulého století opustilo Kosovo na 500 domácností, jejichž obyvatelstvo se vystěhovalo do vnitřního Srbska. V letech 1948 až 1961 žilo v Kosovu 28 procent Srbů a Černohorců. Naproti tomu v roce 1991 jich bylo už jen 11 procent. Tyto demografické údajně paří k argumentům, na jejichž základě si může každý člověk udělat obrázek o situaci Srbů a Černohorců v Kosovu právě v letech, kdy se jugoslávský stát snažil všemi prostředky, které měl k dispozici o zlepšení státoprávního postavení Kosova jako provincie a jeho obyvatel převážnou měrou albánského původu a islámského vyznání. Srbové údajně otrávili sarinem tisíce albánských dětí. Nepotvrzeno!Protesty a provokace ze strany kosovských Albánců ale nebraly konce. K velice podivným případům patří údajné otrávení několika tisíc albánských dětí sarinem a dalšími toxickými látkami, ke kterému mělo dojít v dubnu 1990. Děti si stěžovaly na subjektivní potíže a mnoho z nich bylo hospitalizováno. Nicméně, žádné případy otravy se neprokázaly. S největší pravděpodobností se jednalo o snahu albánských secesionistů připoutat tímto způsobem pozornost světové veřejnosti a obvinit před světem Srby z brutálního postupu vůči dětem. Tato kauza ale pro absenci důkazů vyzněla naprázdno. Stejně tak se ukázala jako velmi sporná hladovka albánských horníků na dole Trepča z února 1989, které se dostalo široké zahraniční publicity a také podpory na proalbánské demonstraci v Lublani. Později se ukázalo, že hladovka byla jen teatrum pro média sloužící k připoutání pozornosti světa ke kosovskému problému, Horníci na dole dostávali během celé „hladovky“ dostatek jídla. Hladem netrpěli. V září 1991 zorganizovali Albánci tajné referendum, ve kterém se vyslovili pro suverénní a nezávislou republiku a začali organizovat vlastní nezávislé instituce. Srbské protesty. Na scéně se objevuje Slobodan MloševićOvšem už v průběhu osmdesátých let sílil v Srbsku protest proti albánskému secesionismu, který vynesl do popředí pozdějšího prezidenta Jugoslávie Slobodana Miloševiće. V dubnu 1987 skupina Srbů a Černhorců soustředěná kolem Kosty Bulatoviće připravovala rozsáhlý protest proti vyhánění Srbů z Kosova v Bělehradě. Organizátoři protestu požádali o účast předsedu představenstva Srbské republiky Ivana Stamboliće. Ten ale namísto sebe vyslal právě Miloševiće. Velká manifestace se uskutečnila v městě Kosovo Polje. Zúčastnili se jí ale také Albánci. Došlo k šarvátkám, při kterých policie sestavená téměř výhradně z kosovských Albánců zasáhla velice tvrdě především proti Srbům. A tehdy Milošević pronesl z tribuny slova, kterými se de facto postavil do čela obrany Srbska proti albánskému separatismu. Řekl: „Nikdo si nesmí dovolit, aby vás bil!“ Další události měly rychlý spád. V září 1987 zastřelil albánský odvedenec do armády čtyři další odvedence, mezi nimi byl i jeden Srb. Následného pohřbu tohoto vojáka se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí. Při oslavách 600 let výročí bitvy na Kosově poli, které se zúčastnilo na milión lidí, Milošević připomněl historii Srbska a význam Kosova pro celý národ. Pod tlakem událostí a v odpověď na další nepokoje v Kosovu přimělo jugoslávské stranické vedení kosovský parlament v Prištině, aby odhlasoval pozměňovací návrhy, které omezovaly kosovskou autonomii. V dalších krocích ztratilo Kosovo prerogativa státu. Tvrzení kosovských Albánců, že byli zcela zbaveni autonomie, se ale nezakládalo na pravdě. Byly odstraněny, respektive pozměněny pouze ty paragrafy, které autonomní provincii stavěly na roveň republiky, a tím jí umožňovaly vyhlášení úplné nezávislosti, tedy odtržení od Jugoslávie a rozbití federace. Po celé zemi probíhaly vlny nepokojů. V únoru 1990 vstoupila do několika kosovských měst armáda. Při srážkách demonstrantů s vojáky a policií bylo 27 mrtvých, několik desítek raněných. Ztráty byly i na straně policie. Drogy a prostituce – „komodity“ kosovské ekonomikyOd osmdesátých let bylo Kosovo známo jako země s rozsáhlým tranzitem drog a provozující obchod s prostitucí. Tyto zdroje tamní „ekonomiky“ velmi rychle rostly v průběhu rozpadu Jugoslávie. Drogové cesty z Kosova vedly mnohdy do Spojených států, ve kterých působila poměrně velká albánská vlivová skupina, stejně jako chorvatská vycházející z dřívějšího ustašovského hnutí. Tyto „diaspory“ pečlivě sledovaly proces rozpadu Jugoslávie a získávaly pro své krajany ve válce se Srby podporu amerických i západoevropských politiků. V devadesátých letech si takto Albánci koupili velkou PR agenturu Ruder and Finn Global Public Affairs působící ve Washingtonu. Také jeden z neúspěšných kandidátů na prezidenta USA, Bob Dole, měl finanční podporu albánské menšiny v USA. V průběhu války mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) na straně jedné a pravidelnými jednotkami jugoslávské armády, policií a také polovojenskými srbskými oddíly na straně druhé probíhal další kosovský „byznys“, a to toho nejhanebnějšího druhu. Existují výpovědi vojáků UCK, kteří psychicky nezvládli účast při odebírání orgánů z těl zajatých srbských vojáků a civilistů a se svým děsivým zážitkem se po válce svěřili. Tyto výpovědi představují patrně nejúděsnější svědectví o lidském jednání, jaké si dokáže, kdo představit. Oběť byla zaživa spoutána, připevněna na operační lůžko řemeny a bez anestézie, zaživa, aby orgány zůstaly co nejdéle při své původní funkci, byly vyoperovány, uloženy do lednice a odeslány letecky nejčastěji do Turecka. Oběť, samozřejmě, v průběhu této vraždy zemřela v obrovských bolestech. Lidé důvodně podezření z organizování těchto zvěrstev a také obžalováni srbskými soudy a několika nezávislými soudy po celém světě, se ale po vyhlášení samostatnosti kosova ujali nejvyšších státních funkcí v tomto kvazistátě a haagský tribunál o jejich zločiny nejeví nejmenší zájem. A západní činitelé s těmito lidmi jednají jako se státníky!!! „Prezidentem“ Kosova Ibrahim RugovaKosovští Albánci ale kráčel dál na cestě k odtržení od Jugoslávie. V květnu 1994 byl prezidentem Kosova zvolen intelektuál a původně umírněný politik Ibrahim Rugova. V průběhu rozpadu a rozbíjení Jugoslávie byly události v Kosovu sledovány západními státy Evropy, především Německem, Rakouskem, Itálií, Vatikánem a Maďarskem – a samozřejmě Spojenými státy americkými. Zmíněné evropské mocnosti byly většinou bývalými nepřáteli Srbů, a tudíž velkými příznivci samostatnosti Slovinska, Chorvatska a nakonec i Kosova. Vše, co Srby poškozovalo, tyto země vítaly, neboť měly aktuální zájmy na Balkáně, a ovšem i staré nevyřízené účty. Vztah Spojených tátů vůči Srbům byl jiného druhu. USA záleželo na tom, aby bývalá Jugoslávie stála na jeho straně a vymezovala se nepřátelsky vůči Rusku. Navíc její území mělo výhodnou strategickou polohu pro příští konflikt s Ruskem. Ve všech těchto plánech hráli sebevědomí a nebojácní Srbové z amerického pohledu negativní roli. Mohlo být na ně spolehnutí teprve, budou-li dostatečně zdrceni. Rozpad a rozbití Jugoslávie k tomu nabízely jedinečnou příležitost. Srbská otázka měla doznat „konečného řešení“. Úkolem „prezidenta“ Rugovy bylo především dbát na to, aby nebylo možné dojít se Srby k dohodě. V tomto ohledu měl Rugova stejný úkol, jaký na sebe vzal Konrád Henlein, jehož vyjednávače u prezidenta Beneše zaskočilo, že jim byl československý prezident ochoten splnit všechno, oč žádali, čímž by Henleinovci ztratili casus belli. Na druhé straně ale tento politik chtěl situaci v Kosovu uklidnit. Nebyl nakloněn násilí. Násilí se rozproudilo teprve s aktivitami Kosovské osvobozenecké armády, která spustila organizovaný teror proti Srbům, ale i proti Albáncům, kteří odmítali výzvy k nepokojům a chtěli zachovat klid. Nepokoje jako provokace srbských vojenských a pořádkových sil byly nejběžnějším způsobem, jakým mohli teroristé z UCK dosáhnout ozbrojeného konfliktu, který by přilákal americká letadla, jako rozlitá sladká limonáda přiláká hejno vos. Omlouvám se za to zlehčující přirovnání, ale letecká válka NATO proti desetimiliónovému Srbsku byla patrně nejostudnější a nejzbabělejší válečnou akcí světových dějin, a vůbec si nezaslouží místo v dějinách vojenství. Na jedné straně potenciál témě miliardy obyvatel nejbohatších států světa, na straně druhé deset miliónů Srbů (v zemi zasažené embargem), kteří půl tisíciletí bojovali za svoji zemi, a přitom vyvinuli takovou míru statečnosti a sebeobětování, o jakém se běžnému Američanovi ani nesní. Agrese NATO se uskutečnila bez plného souhlasu Rady bezpečnosti OSN, neboť ji vetovaly Rusko a Čína. Tím musí být tato ostudná akce všude označována jako „válka nelegální“[5]. Český prezident Václav Havel bombardování Jugoslávie přijal velmi snadno ba iniciativně. Dokonce odcestoval do Kosova vrtulníkem, aby zde zástupcům UCK popřál úspěchy. Česká vláda s bombardováním vyslovila souhlas, byť s výhradou, že nemá dojít k útokům na civilní cíle. Této výhradě se mohli Američané v Pentagonu, který je skutečným centrem NATO (nikoliv Brusel) pousmát. Vojensky neprofesionálně vedený útok na Srbsko cílil totiž především na civilní cíle. Srbská armáda agresorům nabídla hojné makety vojenské techniky vyrobené z lepenky a ze dřeva. Především nad těmito atrapami zvítězila americká Spojenecká síla, jak agresi nazvalo vedení NATO. EpilogK událostem vedoucím k rozpadu a rozbití Jugoslávie a následném bombardování Bělehradu by bylo možno napsat ještě mnoho. V nizozemském Maastrichtu 17. prosince 1991 přesvědčil německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher Evropské společenství, aby uznalo samostatnost Chorvatska a Slovinska. Toto uznání velmi urychlilo divoký a velice konfliktní rozpad jugoslávské federace. Na stranu Německa, které se stalo jakýmsi patronem nových nezávislých států, se postavil i papež Jan Pavel II., kterého Genscher navštívil ještě před maastrichtským jednáním, aby jej pro podporu secesionismu v Jugoslávii získal. V květnu 1992 uvalil Západ na Srbsko a Černou Hru hospodářské sankce, které měly za úkol Srbsko ekonomicky oslabit, a tím je de facto odzbrojit. Sankce byly reakcí na údajný atentát v Sarajevu, který byl připsán Srbům. Pozdější vyšetřování odhalila, že se jednalo o provokaci a masakr zorganizovali tamní muslimové. * * * Ve své knize nazvané Necenzurované obrazy Kosova a Metochije cituje její autor nedávno zesnulý profesor Rajko Doleček větu z Masarykových „Slovanských problémů“. V ní Tomáš Garygue Masaryk napsal: „Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu – takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno.“ Západní mocnosti na čele se Spojenými státy a Německem tuto albánskou loupež Kosova pomohly uskutečnit podruhé. Umožnily tak islamizovaným Albáncům zisk vlastního území, jeho potenciální spojení s původní Albánií a následné expanze ohrožující sousední Makedonii a Černou Horu, v nichž žijí Albánci také. Umožnili jim dokončit etnickou čistku a vyhnat z Kosova téměř všechno nealbánské obyvatelstvo. Kosovští Albánci na území Kosova zničili většinu pravoslavných chrámů a budov jakkoliv spojených se slovanskými obyvateli a s pravoslavnou vírou. A spustili další vlny násilností, vražd a šikany. Postupně dosáhli téměř cíle, který si předsevzali už před dávnými časy: Aby nic v Kosovu nepřipomínalo jeho slovanské obyvatele! Vedle toho, že byl takto vytvořen nebezpečný precedens pro budoucí mezinárodní otázky, tak tím darovaly západní státy blízkovýchodnímu a severoafrickému islámu kus evropského území, ze kterého může do budoucna probíhat expanze islámského fundamentalismu. Ovšem daly také příklad kterémukoliv potencionálnímu secesionismu kterékoliv menšiny či komunity v jakémkoliv evropském státě. Rozbíjet státy je docela jednoduché. Stačí série provokací a nepokojů a pak podpora nějaké cizí mocnosti, která se zaštítí předstíranou humanitou, jež jí pochopitelně není nijak vlastní! Pro souhlas s americkou akcí v Kosovu, jaký vyjádřil Václav Havel, není omluvy. Česká vláda pro svůj souhlas s bombardováním Jugoslávie snad maličkou, úplně titěrnou omluvu má. Vstoupila do struktur NATO teprve tři měsíce před agresí (ČR do NATO vstoupila 12.3.1999. zahájená bombardovací agrese NATO proti Jugoslávii začalo 24.3.1999, tedy jen 12 dní po vstupu ČR do NATO - pozn.red. kosovoonline). Jako úplný nováček, zcela bez váhy, mohla jen těžko vetovat přání USA a některých evropských států podniknout nespravedlivý a zbabělý útok vůči Srbsku. Poznámky:[1] Noel Malcolm: Kosovo – A Short History, Papermac, London 1998 [2] Slovo „komunistický“ ve spojení se některým státem dávám do uvozovek, neboť navzdory protikomunistické propagandě, která státy bývalého sovětského impéria označuje jako komunistické bez uvozovek, beru v úvahu fakt, že žádný z těchto států, ani Sovětský svaz, nikdy komunistický systém nenastolil ani na jediný den. Všechno to byly režimy, které se charakterizovaly jako přípravné na pozdější ustavení komunistické společnosti, která byla ale asi tak vzdálena jako ráj v představách věřících. [3] Názory na původ Albánců se různí a dodnes není původ tohoto národa dostatečně objasněn. Podle některých teorií jsou potomky nikoliv Ilyrů ale Thráků. [4] Více o tomto tématu Noel Malcolm: Kosovo – A Short History, str. 322 až 323 [5] Absurdní pokrytectví. Jak by snad nějaká agresívní útočná válka mohla být považována za legální. Naše kultura si bohužel hraje se slovíčky, pod jejichž chabým nátěrem se skrývají hanebnosti. Ilustrační obrázek: Autor – Darko Dozet, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25242178 |