Západ podporuje diskriminací Srbů v Kosovu |
Pondělí, 10. listopadu 2014
Hlas Ruska: Nedávno jste navštívil Kosovo. Jaký na Vás neuznaná republika udělala dojem?
Ladislav Zemánek: To je poměrně široká otázka. Upřímně řečeno jsem se obával, že situace je na Kosovu a Metochiji mnohem nebezpečnější. Z tohoto hlediska jsem byl vcelku příjemně překvapen.
K určitým incidentům sice dochází, ale k masovějšímu násilí páchanému na Srbech už naštěstí ne. Lze to vysvětlit tím, že Srbů už na Kosovu mnoho nezbylo. Silně je ale znát přítomnost západních okupantů, a to nejen vojenská.
S trochou nadsázky lze říci, že vlajky USA, EU či Albánie vlají na každém rohu. Ta část Kosova, kde dominují Albánci, což je velká většina, působí poněkud podivným dojmem, v němž se prolíná duch Orientu a Západu v tom špatném slova smyslu.
V Srbsku a na severu Kosova jsem se cítil mnohem lépe než mezi Albánci. Mezi nimi jsem naopak měl dost tísnivý a nepříjemný pocit.
HR: Je vidět, že se region od války na Kosovu nějakým způsobem změnil? Zvýšila se například životní úroveň obyvatel?
LZ: Hlavní změna je asi v tom, že v současnosti už Srbové nejsou vyvražďováni a církevní stavby nejsou ničeny. Přinejmenším ne v masovém měřítku. Na druhou stranu – jak jsem ostatně naznačil – je třeba si uvědomit, že počet Srbů je oproti minulosti už jen minimální, a proto k organizovanému etnickému násilí není příliš důvod.
Problémem je teď to, že vláda v Prištině se snaží Srby připravit o jejich samosprávu, kterou dosud měli. Srbská prozápadní vláda ustoupila tlaku Bruselu a souhlasila s tím. 3. listopadu tak proběhnou komunální volby, které představují významný krok k likvidaci srbské samosprávy. To bude mít velmi negativní důsledky.
I proto vlastenecké síly v čele s populární Srbskou radikální stranou vyzývají k bojkotu voleb a tento požadavek má mezi Srby pochopitelně značnou podporu. Jejich životní podmínky na Kosovu nejsou dobré, dokonce se spíše zhoršily.
Albánci jim zabrali zemědělskou půdu a ti, kteří pracovali v soukromých společnostech, o práci přišli poté, co je převzaly firmy ze Západu. U Albánců mohou Srbové jen těžko hledat podporu, a tak jsou zpravidla odkázáni na nízké dávky ze Srbska, případně mizivé platy z pracovních míst, která srbská vláda uměle vytváří. Není proto divu, že nezaměstnanost je obrovská.
HR: Čím se v Kosovu zabývá Evropská fronta solidarity pro Kosovo, s níž jste se do neuznané republiky vydal?
LZ: Evropská fronta solidarity pro Kosovo vznikla teprve v červnu tohoto roku a sdružuje vlastenecky smýšlející a svobodomilovné lidi z různých zemí Evropy. Na jedné straně se její členové (mezi které já nepatřím) snaží ve svých zemích šířit pravdu o situaci na Kosovu, o nelegitimnosti odtržené republiky a o zločinnosti kosovských vládců, kteří slouží především americkým zájmům v oblasti, a na straně druhé se snaží kosovské Srby podporovat.
V srpnu byla vyhlášena sbírka na pomoc Srbů a do půli října se vybralo celkem přes 80 tisíc korun, což na tamní poměry rozhodně není malá částka. Za vybrané peníze jsme v rámci říjnové humanitární mise nakoupili věci denní potřeby, a z Čech jsme přivezli i oblečení, hračky pro děti apod.
Konkrétně jsme podpořili dvě početné rodiny na jihu Kosova, tamní školu a v srbském Kraljevu válečného veterána, který je upoután na lůžko. Myslím si proto, že činnost Evropské fronty solidarity pro Kosovo je chvályhodná a bohulibá.
HR: Mohl jste hovořit s místními Srby? Jaké je jejich postavení na Kosovu? Nejsou vystaveni tlaku kosovských orgánů?
LZ: Hovořili jsme jednak s těmi, které jsme podpořili, a jednak se zástupci Srbské radikální strany, v Bělehradě i na Kosovu. Ti nás po celou dobu provázeli, takže jsme měli erudovaný výklad.
Obzvlášť dojemné bylo setkání s dětmi a zaměstnanci školy v malé vesnici Vrbeštica. Řekl bych, že o tamní situaci leccos vypovídá příběh jedné rodiny, za níž jsme byli. Je to jediná srbská rodina na vsi. Všichni sousedé jsou už Albánci a přímo z okna mají výhled na nově vybudovanou mešitu. Vzájemné soužití je možné jen proto, že otec pracuje u kosovské policie, takže si na něho netroufnou. Ale i skutečnost, že je ve službách cizího nepřátelského státu, tedy Kosova, je paradoxní. Bohužel je to však tvrdá realita.
O snaze Prištiny připravit zbylé Srby o jejich samosprávu už jsem hovořil. Zbývá tak jen dodat, že například v enklávách v okolí Gračanice, v níž jsme mimochodem navštívili pravoslavný klášter z první poloviny 14. století, který byl před pár lety zapsán na seznam světového kulturního dědictví a který je dnes obehnán ostnatým drátem, je situace i dnes poměrně dramatická.
Protože Srbů už zde žije jen velmi málo, útlak ze strany Albánců je o to silnější. Albánci jim kradou dobytek, vypínají jim vodu a elektřinu a šikanují je. Dokonce se Srbové ani nemohou volně pohybovat mimo enklávy, v nichž žijí. Jsou to vlastně ghetta. A Západ tohle všechno podporuje. |