24. června 2014 / Vlastimil Podracký

Autor připomíná a osvětluje některé souvislosti války, která před sto roky zcela změnila svět a kromě jiného upozorňuje, že jsme vůbec republikou být nemuseli. V červnu letošního roku si připomínáme sto let od atentátu na následníka rakousko - uherského trůnu Ferdinanda d´Este v Sarajevu.

Atentát vedl k vyhlášení války Srbsku a stal se spouštěcím momentem rozsáhlého válečného konfliktu evropských velmocí, kterému dnes říkáme První světová válka.

Útok měl být tažením za rychlým vítězstvím bez velkých dopadů. Srbsko mělo být vyřízeno za několik dní. Nepodařilo se, Rakušané jej ani nedovedli obsadit a museli pomoci Němci. Ale ani trvání celého rozsáhlého konfliktu nikdo nepředpokládal více než několik měsíců.

Nejasný začátek, podřadné cíle

Němci měli připravený plán vybudování cesty na blízký Východ k obsazení ropných polí, proto potřebovali získat Balkán. Jestli byla válka v pozadí nějak vyprovokovaná, nebo bylo využito náhle se naskytnuvší příležitosti atentátu na Ferdinanda d´Este, zůstane asi záhadou. Bylo to velmocenské zápolení s Angličany, kteří měli kolonie a dováželi z nich suroviny. Němci také připravovali plán nadvlády nad celou střední Evropou zvaný Mitteleuropa. Rakouská monarchie měla zaniknout nebo se v tom plánu nějak rozpustit. Neněmecké národy neměly sice zrovna zaniknout (to měli v plánu až nacisté), ale měly zůstat jen jakýmisi folklórními skupinami dodávajícími německému národu své nejlepší lidi vzdělané v německých školách.

V českém národě příběh První světové války vypráví především o lidech, kteří odmítali střílet do svých bližních, ve kterých nepřátele neviděli, a také o uvědomělé menšině, která věděla do koho střílet a činila tak velmi odhodlaně.

Německo a Rakousko šly do války ve svém širším zázemí nepřipraveny, neměly loajalitu národů, kterým vládly. Tyto národy dostaly touto válkou příležitost se připojit k jejich nepřátelům a nakonec napomáhat k jejich porážce.

Ale přesto je více než jasné, že vůle začít válku byla na straně Německa. Nejenom měla být otevřena cesta na Blízký východ ke zdrojům surovin a eliminován ruský vliv na Balkáně, ale nezanedbatelný význam mělo konečné rozřešení národnostních tahanic v R.-U. monarchii ve prospěch Němců. Maďaři měli být spojenci. To nešlo udělat v míru a ve svobodném a demokratickém prostředí, které v Rakousku do značné míry převládalo. Musela být diktatura a válka se měla stát pro ni vysvětlením.

Angličané chtěli omezit Němce v jejich vzrůstající námořní moci. Francouzi chtěli nazpátek Alsasko a Lotrinsko, které ztratili v předchozí válce. Itálie chtěla jižní Tyrolsko, Terst a Dalmácii. Rusko hájilo svůj vliv na Balkáně a chtělo zabránit německým plánům. Cíle byly celkem malicherné na takovou zkázu. Nástup nacismu a komunismu zapříčinila tato válka, ale jen válka svými dopady, svojí bídou a rozvratem, nikoliv cíle válkou sledované a vítězství v ní dosažené.

Průběh války je známý a nechci jej tady opakovat. Chtěl bych k letošnímu stému výročí připomenout jak důležité je se válce vyhnout, jak zbytečné jsou právě války začaté z jakési rozmařilosti jako První světová. Když se válečné operace rozběhnou, už je těžké skončit bez vítězství. Nakonec vítězství rozhodli Američané, kteří se postavili na stranu Dohody. Do té doby byla nerozhodnutá a v zákopech zbytečně umíraly miliony lidí ve stále opakovaných útocích bez šance. Jedině Američané šli do války kvůli hodnotám, nechtěli, aby se Evropa zničila, nechtěli, aby zvítězil bolševizmus, který v té válečné bídě zapouštěl kořeny. Prezident Wilson měl plán sebeurčení národů. Byla to dosti utopická vize, a jak víme velice problematická, ale zpoza oceánu bez opravdové znalosti evropských poměrů vypadala jako spásonosná a řešící nacionalismus evropských národů.

Ale v r. 1914 o tom nebylo ještě ani potuchy. Lidé šli do války bojovat za jiné ideály, než se kterými válku končili. Šli bojovat za monarchu (Češi většinou neradi) a nakonec skončili republikou a vítali Masaryka přinášejícího republikánskou demokratickou kulturu jako vítěze a osvoboditele. Na začátku války se málo oblíbený politik Masaryk vytratil z Rakouska jako běženec a císař seděl pevně na trůně. Na konci se stal císař běžencem, byl internován na Madeiře a Masaryk se vracel do Prahy vítán davy lidí. Na východě už byla moc sovětů a proti ní bojovali českoslovenští legionáři. V Evropě probíhal shodný proces jako v Rusku. V Maďarsku a Bavorsku vznikaly sovětské republiky. Válka změnila svět.

Rakousko – Uherská monarchie – útvar, který ztratil smysl

Nemyslím si, že habsburská monarchie neměla nikdy smysl, ale postupně ho ztratila pod tlakem velkoněmců po prohrané válce s Pruskem v roce 1866. Pryč byly doby, kdy monarchie vítězila v Itálii pod vedením českého generála Radeckého, kdy byla velmocí bránící rozpínavosti Němců a Rusů. Samostatnost tohoto útvaru byla už v r. 1914 problematická.

Za války už se nezávislost Rakouska úplně rozplynula. Němci měli dokonce ve vídeňské státní radě právo spolurozhodování. Ostře se zhoršil postoj k neněmeckým národům, k Čechům v první řadě. Masaryk měl ke svému odklonu od Rakouska a příklonu k Dohodovým velmocím vážné důvody. Osud národa měl být po vítězné válce rozhodnut, měl ztratit všechna práva, mělo se s ním jednat, jak se dosud jednalo s menšinami v Německu. Prostě jako s bezprávným objektem.

Když se snažil císař Karel v r. 1917 uzavřít s Dohodovými velmocemi separátní mír, dělal to tajně za zády německého spojence. Po prozrazení této iniciativy se jel poníženě omluvit německému císaři Vilémovi do lázní Spa a musel od něj snášet pohrdlivé jednání. Tento příběh je symbolický pro postavení habsburské monarchie v této válce, která měla ukončit její nezávislost nebo existenci v případě vítězství kohokoliv.

Vyjednávání o míru mezi Rakouskem a Dohodovými velmocemi ovšem neustalo. Habsburk vyslal do USA svého vyjednavače, byl si vědom, že může zachránit Rakousko jedině separátním mírem. Snažil se přesvědčovat, že je demokrat, že založí po válce svazek rovnoprávných národů. Prezident Wilson tomu nevěřil, chtěl, aby císař nejprve zajistil sebeurčení národů ve svém státě a potom teprve by Amerika jednala o míru. Byl to rozumný požadavek, přece nebude USA uzavírat mír se státem, který se vnitřně nějak nezmění a příště se zase postaví na stranu Německa. Císař Karel tomu nevyhověl a tak vlastně hlavní činitel Dohody s ním jednat odmítal. Bylo by dobré, kdyby historická věda vedla výzkumy tímto směrem: proč císař nesplnil podmínky amerického prezidenta? Nemohl to udělat? Bránili mu v tom Němci?

Proč se císař Karel nenechal korunovat českým králem už v r. 1916, hned po nástupu na trůn, jak ho k tomu vyzýval český historik Pekař? Proč neuznal českou státnost v rámci habsburské monarchie včas a nepředešel tím Masaryka, lépe řečeno, proč s tím přišel až v říjnu 1918, když se monarchie rozpadala a veškeré trumfy měl v ruce Masaryk? Vysvětlilo by se mnohé, co je dnes zdrojem různých účelových teorií o Habsburcích. Osobně si nemyslím, že Habsburkové byli zapřisáhlými nepřáteli českého národa, ale zřejmě neustáli tlak Němců, jak místních tak říšských.

Marné snahy o českou státnost a odklon Čechů od Rakouska

Odklon Čechů od Rakouska nebyl nikdy zcela dominujícím faktorem. Nejen tradice císařství, ale hlavně stálá snaha Čechů o obnovení státnosti mohla legitimně uspět jen v rámci habsburské říše. Později jedině císař mohl Čechy ochránit před německými nacionalisty. České elity požadovaly obnovit stav před Bílou horou, která byla ústředním bodem neustálých diskusí.

Po neslavné bitvě na Bílé hoře totiž císař vydal dekret o zemském zřízení. Řídil tedy jednotlivé země (Čechy, Moravu, Slezsko) přímo z Vídně, nebyly žádné funkční orgány království v Praze a poslední Habsburkové se dokonce nenechali ani formálně korunovat českými králi. Myslím si, že to bylo opravdu velmi pohrdlivé přehlížení starobylého státního útvaru. Nicméně Habsburkové tak jednali všeobecně, měli centralizovaný stát, neuznávali stejně tak státnost uherskou, polskou a chorvatskou. Korunovační klenoty těchto království jim sloužily pouze pro ozdobu a k legitimizaci jejich moci.

Německý integrální nacionalismus

Zatímco na západ od Rýna se patriotismus vztahoval ke státnímu útvaru bez ohledu na národnosti (Švýcarsko je toho typickým příkladem), na východ od Rýna vznikl německý integrální nacionalismus založený na jazyku a národní příslušnosti. Němci si začali uvědomovat svoji národní jednotu od Baltu až po Alpy, náboženské spory ustoupily do pozadí a myšlenka politického sjednocení malých německých státečků je zcela prostoupila. Vlajkovou lodí tohoto sjednocení se stalo Prusko.

Císař František - Josef si německé sjednocení nepřál. Cítil snad už tenkrát, že to znamená pád jeho monarchie? Samozřejmě, to si mohl spočítat každý, potřeboval spíše vývoj podobný švýcarskému. Prusové tedy vytáhli do války a u Hradce Králové zvítězili. V této bitvě naposledy bojovali Němci proti sobě, tedy rakouští a sudetští Němci proti pruským. Po této porážce už i Němci v Rakousku začali dávat přednost velkoněmecké myšlence a nutili k ní císaře. Jestliže chtěl císař založit ve velkých městech na Moravě menšinové české školy, postavili se proti tomu nejen brněnští Němci, o které šlo, ale solidárně i obyvatelé Lince a dokonce podpora přišla i z Německa.

Když se Němcům nedařila germanizace a Češi měli již sílu jí vzdorovat, odvolávali se němečtí nacionalisté dokonce k císaři Vilémovi do Berlína. Habsburskému císaři se nevěřilo, že stojí zcela na straně Němců, podle nacionalistů měl české školy zakázat a češtinu z úřadů vyhnat. To je případ, když v Olomouci vznikalo české gymnázium. S trochou nadsázky se dá říci, že osud Rakouska se rozhodl už r. 1866. Pokud by Rakušané vyhráli, asi by ke sjednocení Německa nedošlo a vývoj by byl jiný (těžko říci jaký).

Velkoněmectví bylo mohutné, císař neměl sílu se mu stavět, nadvládu Němců spíše zadržoval a udržoval jakési svobodné a omezeně demokratické prostředí. Takový stav nemohl trvat věčně, střet národností byl nevyhnutelný a už tenkrát se vlastně nastartoval konfliktní vývoj, který v konečné fázi končil odsunem Němců v r. 1945. Tento stav byl mimo starší historickou zkušenost, v historii nikdy nebyl, protože neexistoval centralizovaný německý stát, nebylo jednotné německé smýšlení, české království existovalo v říši jako jeden z mnoha útvarů a mělo docela slušnou mocenskou pozici, český jazyk byl státním jazykem, měl mimořádné postavení, které nikdo nezpochybňoval a to dokonce ani německá šlechta.

Historická situace, která nastala německým integrálním nacionalismem, vyvolala nejen nacionalismus jiných národů jako reakci a vzor pro podobné sjednocování (Československo, Jugoslávie), ale stala se nebezpečná i pro ostatní velké národy Evropy, jak ukázaly následné vojenské konflikty. Dá se říci, že bez sjednoceného Německa by nikdy nevznikly.

Češi a Maďaři chtějí autonomii

Maďaři byli národem, který podobně jako Češi, chtěl obnovit svoji státnost. To se jim podařilo v r. 1871 vznikem konfederace Rakousko - Uhersko. Dá se předpokládat, že velkoněmci k tomu přispěli, byl to jejich plán zbavit se problémů s Maďary a získat je jako spojence. Češi chtěli také podobnou státní samostatnost. Císař o tom vážně uvažoval a stále se jednalo o tom, jak to udělat. Toto snažení se nazývalo „fundamentálky“, ve kterých šlo o formu samostatnosti českého království takovou, aby byla pro Němce přijatelná. Domníval se, že když uzná českou státnost, získá Čechy proti Prusům jako jakýsi bojový první sled a tím posílí svoji pozici. Bohužel právě neúspěch tohoto plánu ukazuje, jakou sílu už měli velkoněmci v té době. Postavili se proti tomu nejen sudetští, ale i rakouští Němci, a také celé Německo. Na tuto situaci reagoval Palacký svými známými prorockými slovy: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“.

Dalším snažením bylo jakési rozdělení českých zemí na německou a českou část nazývané „punktace“. Zjišťovala se jakási národnostní mapa a určovaly hranice. Ale vytvořit oddělená území nebylo možné, národnosti byly tak propojené, že vydat menšiny, které by se ocitly v oblasti druhého národa, bezostyšnému odnárodnění, nebylo možné (zároveň to dokazuje nespravedlnost oddělení Sudet v r. 1938). Proto též byly výsledky „punktací“ použity pouze pro stanovení úředního jazyka dané oblasti a to ještě jenom v Čechách. Když se to tak vezme kolem dokola, Češi měli velké štěstí, že žili v Rakousku. V Německu byly slovanské národnosti (Poláci a Lužičtí Srbové) utlačování přímo, zbaveni veškerých práv bez ohledů.

Přesto německý tlak na Čechy byl velký, Lamprecht (spolek pro Němce žijící v zahraničí) se vyslovil o jejich „posunutí“ na východ, třeba do Bosny. Poprvé zaznívá „odsun“. Z české strany tenkrát ještě nikoliv. Nejhorší chvíle nastávají v r. 1899, když se ve vídeňském parlamentu spojily všechny německé strany do tzv. „Svatodušního programu“: Snaha o totální ovládnutí co největšího prostoru vedla německé nacionalisty v Rakousku k zúžení prostoru tak, aby se zbavil většiny slovanského obyvatelstva.

Němci a idea "Malorakouska"

Měla být poskytnuta autonomie Dalmácii a Polákům v Haliči. Zůstal by tedy jakýsi vnitřní útvar sestávající z českých zemí, rakouských zemí, Kraňska a Istrie. V tomto prostoru nazývaném Malorakousko měli Němci většinu a mohli ovládnout parlament (v této oblasti už zůstali jen Češi, Slovinci a Italové) a mohli si diktovat cokoliv. To byly totiž zkušenosti z Uherska, které se takto chovalo. Naštěstí se to neuskutečnilo, i když se celá léta o tom mluvilo, zvláště když se ještě k tomu prosazovala ústava zajišťující spojenectví s Německem „na věčné časy“.

Po neúspěšných pokusech státoprávního uspořádání nastává jednak smíření s vídeňským centralismem (což prosazoval Masaryk), které bylo čistě pragmatickým kalkulem, zvláště když i centralismus na Čechy jakési ohledy bral, ale zároveň vedlo ke hledání spojenců ve Francii a Rusku. Jak vidět, výsledek těchto tahanic už vedl české elity k niternému opuštění sounáležitosti s Rakouskem. Ultramontanismus nepřestává dodnes, stále se hledají vzdálené vzory (americká kultura). Pokud to nepřechází do poklonkování, není to ani tak špatná taktika.

Kvůli věčným národnostním tahanicím nebyla schopna monarchie udělat základní liberální reformy. Vždy narazila na národnostní odpor. Nakonec byl klid zajištěn jen neměnným starým systémem, který odkazoval ke starým dobrým časům jednoty a loajality lidu k císaři a své zemi. Jen přiživováním feudální oddanosti se dalo zajistit fungování státu, jen šlechta se dokázala domluvit, jen šlechtické hlasy zadržovaly centralismus a integrační snahy pod vedením německého nacionalismu. To ovšem nešlo donekonečna, nepřijetím liberálních reforem trpěli všichni obyvatelé Rakouska a tím více se schylovalo k silovému řešení.

Císař jako poslední reálná opora

Přesto se v posledních desetiletích existence habsburské monarchie české elity nemohly zcela rozejít s monarchií, protože přesto všechno byl císař jakousi poslední opravdu reálnou oporou do té doby, než se najdou ochránci jistější a mocnější. Dnes mnozí neinformovaní (někteří i záměrně) tvrdí, že byla chyba hledat spojence kdesi daleko. Co ovšem měli Češi dělat? Vzdát se své národnosti a tisíc let trvající státnosti?

Tvrzení, že bylo možno se sudetskými Němci se „nějak domluvit“ je jeden z dnešních německých mýtů. Němci ovšem tenkrát byli přesvědčeni, že musí Čechy germanizovat, že Češi vlastně žádnou národností nejsou, že na svůj jazyk právo nemají, že čeština je hloupost, zpozdilost, překonaná záležitost. A také, že česká státnost je omyl a nesmysl. Od té doby, co ztratila na síle původní snaha šlechty o obnovení české státnosti, Češi jako celý národ nesli zápas za obnovení českého státu, německá část obyvatelstva byla proti.

Zemské vlastenectví spojující oba národy pod vlajku zemské příslušnosti se vytratilo se vznikem německého integrálního nacionalismu, který vyprovokoval českou reakci, zůstávalo nějakou dobu na Moravě. Zápas o české školy v Brně a v mnoha dalších městech (třeba v Hustopečích), a německý povýšený odpor k nim, potom postavil i zde oba v zemi žijící národy proti sobě a slovanské Moravany po bok Čechům. Za situace, kdy vznikalo školství, nastaly častější styky lidí z různých obcí, lidé se začali stěhovat do měst, mezi vzdělanci zanikla latina, otázka jazyka se stala podstatnou a zemské vlastenectví se nemohlo udržet jako jednotící pocit.

Integrální německý nacionalismus byl pro občany německé národnosti v Rakousku převažujícím přesvědčením a mimo něj bylo ještě možno spatřovat nějaké zbytky loajality k císaři, podmíněná jeho proněmeckou orientací. Přesvědčení o německé nadřazenosti samozřejmě nezasahovalo všechny ve stejné intenzitě, nicméně bylo dominantní. Tyto závažné okolnosti chtějí dnešní přepisovači dějin vymazat a nahradit je jakousi selankou s hodným císařem v čele a zlými českými nacionalisty, kteří dělali jen zbytečné potíže z jakési rozmařilosti a hlouposti. Je to vlastně podsunutý starý velkoněmecký názor, že Češi jsou hlupáci, kteří bojem o svůj jazyk a svoji národnost vyčerpali mnoho sil zbytečně, kdyby se zařadili do „velkého německého národa“, vydělali by na tom. To hlásal i říšský protektor K. H. Frank za německé okupace v době druhé světové války.

Vznik Československa

Dávat do protikladu Čechy, kteří chtěli v mocnářství setrvat jako autonomní útvar, a ty, kteří chtěli vytvořit republiku, je nepochopení situace. České elity prostě hledaly pro národ důstojné postavení, které bylo důležité pro boj s Němci. Cíl byl jasný a ten, kdo jej podpořil, byl spojenec a tomu se podřídila i státoprávní forma. Tím spojencem se nakonec staly vítězné Dohodové velmoci, císař se sám svým postojem z toho vyřadil. Když nakonec císař nabídl v říjnu roku 1918 zřízení samostatného českého království, bylo pozdě, o dva roky dříve by to Češi brali a s nadšením císaře korunovali. Nešlo vůbec o státní formu. Republika byla výsledkem spojenectví s Francií, nikoliv nějakým niterným přesvědčením Čechů.

Dnes mnozí lidé nechápou, o co vlastně šlo, když Rakousko nebylo tak špatné. Když se vytratí chápání boje proti německé hegemonii, když dnešní kosmopolité neuznávají národní zájmy a všechno vidí prismatem materiálního prospěchu, opravdu je těžké pochopit i to, jak československý stát vznikl a jakou měl důležitost svým obsahem.

České hrdinství před válkou a v ní

V r. 1914 už byla většina Čechů natolik národně uvědomělá, že by možná bojovala za císaře, ale ne za Němce. Jenže císař sloužil Němcům, možná ani ne německé integraci, ale prostě německé kultuře. Kdo za něj bojoval, bojoval vlastně proti zájmům svého národa. Lidé si ovšem vybrat nemohli, a pokud si přečtete s trochou nadhledu Švejka, poznáte v tom skrytou pravdu – Čechům se do války nechtělo. Zajetí, hlavně na ruské straně, bylo východiskem a tak se do zajetí dostalo mnoho lidí.

Slyšel jsem kdysi vyprávění člověka, který byl v ruském zajetí. Oddechl si, když ho zajali, bojovat nechtěl. Ne snad proto, že by byl proti císaři, ale proto, že nechtěl zabíjet Rusy. Neviděl k tomu důvod. V zajetí se měl starat jednomu ruskému šlechtici o koně, když zjistili, že je gramotný, učil šlechtické děti. Za cara si na nic nestěžoval. Do legií nejprve nechtěl, ale až nastal revoluční rozvrat, uvědomil si celou záležitost a přihlásil se do legií. Tam měl ve všech těch zmatcích jakousi jistotu, že bude bojovat na správné straně.

Když se tvořily legie, většina zajatců se nepřihlásila. Tvrdit, že to bylo z loajality k císaři, není pravdivé, prostě bojovat nepovažovali za potřebné. Kdo náhodou viděl v boji za císaře svoje poslání, asi se zajmout nenechal. Z milionu českých vojáků se do zajetí dostalo 300 000 (každý třetí se nechal zajmout) a do legií se přihlásilo přes 100 tisíc příslušníků (opět třetina). Češi totiž stejně nebyli válečníci, ale ti, kteří měli ideu, bojovali statečně a organizovaně, jak se nakonec v případě ruských legií ukázalo jak u Zborova, tak později na Sibiři.

Ale už od první čtvrtiny devatenáctého století zraje idea českého nacionalismu pomalu se klonící k české státnosti v rámci rakouské monarchie. Je to vyprovokováno německým nebezpečím, nebezpečím rozplynutí se v německém moři, nebezpečím germanizace. Toto nebezpečí bylo všudypřítomné, připomínalo se na každém úřadě, německými nápisy, v německých školách, kam muselo mnoho českých dětí chodit, protože českým se tvořily překážky. Rakouská byrokracie byla sice neutrální, ale úředníci byli většinou Němci a zajistit naprostou nestrannost nebylo možné. Ale i rakouské úřady dávaly přednost němčině ze zcela praktického důvodu – usnadnění administrativy. Čeština administrativu komplikovala, úředníci ji museli znát, což se jim zřetelně nelíbilo, vyjma těch českých, kterých ovšem zase bylo málo.

Česká šlechta a vlastenečtí kněží

České národní obrození je úctyhodný kulturní výkon. Ve světě nám mnohé malé národy závidí takové obrovské vzepětí emoční kulturní energie koncentrované především na zachování jazyka. Kolik se postavilo českých škol pro české menšiny v pohraničí, kolik peněz musely stát, jakou obrovskou vůlí byly vybudovány! Zde nelze opomenout význam české šlechty a duchovenstva. Nebýt prostředků šlechty a vlasteneckých kněží v každé vesnici, určitě by projekt obnovení českého národa selhal.

Lze obdivovat především nezištné zapojení české inteligence. Prostý lid jen svým nadšením obvykle toho mnoho nenadělá, emotivní projevy brzy skončí, ale i tak se podařily rozsáhlé sbírky na Národní divadlo a další akce. Přesto i tento lid lze obdivovat, že si jazyk a svoji lidovou kulturu zachovával a tak dílo obrozenců mělo na čem stavět. Obrovská podpora Sokola a dalších národních organizací dokládá lidovou sounáležitost, organizační schopnosti a sepětí inteligence s lidem, které není zcela obvyklé v jiných národech. Tento příběh je pro nás důležitý zvláště v dnešní době rozkladu národní sounáležitosti, úpadku kolektivních hodnot (věrnosti, loajality, ctění tradic), který nakonec vede k nemorálnosti a sobectví.

Tak často dnes zmiňovaná absence českého heroismu vzniká v myslích lidí, u kterých vymizela vzpomínka na kulturní vzdor českého národa, nebo jej nepovažují za historicky nutný. Tak jako zanikla rytířská klání středověku a tehdejší heroické vypětí se zdá směšné, jsou pro dnešní materiálně a kosmopolitně založené lidi nepochopitelné boje za českou školu a za český samostatný státní útvar. Tím i hrdinství na tomto poli není uznáváno a vznikají jakési pochybnosti o tom, k čemu vlastně bylo, když se za to nic nekoupí. Přesto heroismu v tomto boji dokázali Češi určitě dost a dá se říci, že ve složitých podmínkách obstáli. Kdo tomuto vzepětí národní sounáležitosti a odhodlanosti rozumí, musí mít k němu úctu. Z toho také vyplývá, že střílení nebylo pro Čechy zažitým způsobem boje.

V českém národě příběh První světové války vypráví především o lidech, kteří odmítali střílet do svých bližních, ve kterých nepřátele neviděli, a také o uvědomělé menšině, která věděla do koho střílet a činila tak velmi odhodlaně.

- - - 

Zdroj:  protiproud.parlamentnilisty.cz