Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 148 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 37
Visits total: 432248
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Poslední prizrenští Srbové Email

Úterý,21.září 2010

V carském městě Prizrenu kdysi jakoby všichni společně dýchali: Albánci, Turci, Goranci, Chorvaté, Romové a deset tisíc Srbů. Dnes jich tu je pouze 19.

Prizren – Jak nejsilněji můžeme, boucháme na těžká dřevěná vrata bez čísla, v někdejší ulici Osvobození. Žije tu starý muž jménem Miloš Nekić, na kterého nemohl žádný Albánec. Ani z UČK, ani z TMK (Kosovská mírová četa – totožná organizace jako „rozpuštěná“UČK, pod tímto názvem oficiálně povolená od KFOR, tzn. UČK pokračuje v činnosti pod jiným názvem), ani rozjívení haranti, kteří házeli kameny do oken a na vysloužilé střešní tašky, ani ti, kteří se k němu do domu čtyřikrát vloupali přes střechu, aby ho donutili opustit svůj dům, kde odjakživa žili jeho předci.

Otvírá se závora, a ve dveřích se objeví Miloš o berlích:Pojďte dál, řekli mi, že přijdou novináři“

Vnitřek domu je teprve nedávno dokončený, schody ještě nemají zábradlí. V pokoji je kovová postel, pár přikrývek, vařič a právě vybalený telefon a z okna je výhled na třípatrový dům, který Albánec koupil od Srba.

Miloš hned začne vyprávět:

Mysleli si, že mě odtud vyženou, ale nemohli. Útočili, pokoušeli se mi zapálit dům i se mnou v něm, avšak, jak vidíte, nic se jim nepovedlo. Já odtud nejdu nikam. Jen v roce 1999 jsem se na krátko stáhl před jedním útokem Šiptarů – mých sousedů a těch, kteří přišli z Albánie a pak před dvěma lety, když mi chtěli opravovat dům. Kosovská vláda na sebe převzala výstavbu mého domu, pak se vše táhlo rok, dva, abych nakonec dostal klíč od svého domu, ve kterém již před 300 lety žili moji pradědové, dědové, rodiče – vypráví křepký stařec.

Přebírá se chvíli v myšlenkách a pak se vrací k jednomu dni války v roce 2004, kdy mu rozjívený dav bušil na dveře a okna. Na poslední chvíli ho zachránili čtyři policisté tím, že ho násilím vytáhli z domu:

- Tehdy jsem odešel nedobrovolně, musel jsem, protože mě vytáhli. Ale já jsem chtěl zůstat, chtěl jsem shořet ve svém pokoji, protože tehdy, stejně jako dnes, mi duše shořela. Já ale odtud nikam nepůjdu, protože tady chci umřít a spočinout  na hřbitově, kde leží všichni moji blízcí i vzdálenější.

Miloš Nekić, bývalý sociální pracovník, dnes sám žije ze sociální pomoci, která mu sotva vystačí na trochu cukru, soli a chleba. Sám o sobě říká, že v jídle není vybíravý. O prodeji domu nepřemýšlí. Albánci prý každodenně, jako zlověstní krkavci, obletují kolem prahu jeho domu, aby koupili vše co je jeho. Vypráví, jak se kdysi žilo v Prizrenu, kdy tu všichni dýchali jako jedna duše – i Albánci, i když z jejich strany vždycky docházelo k rozmíškám. Turci, Goranci, Chorvaté, Romové…

Slunečný a teplý jarní den v ulicích císařského města Prizrenu, rozkládajícího se na březích řeky Bystrice. Vedle Miloše tu zůstalo již jen 18 Srbů z původních asi 10 000! V části Potkaljala stojí ohořelé srbské domy, zatímco v samém centru vše, co bylo srbské, vyhořelo v letech 1999 a 2004. Do základů bylo zbořeno a zapáleno všech osm kostelů. Na několika místech jsou ještě vidět ohořelé střechy a verandy, vyčuhují uvolněné střešní tašky.

Ulička se klikatí, pod nohama skřípe dlažba a z obchodů zírají znudění prodavači. V centru Prizrenu se obnovuje Farní dům, kostel Svatého Đorđe, biskupství, o kousek dál přijde na řadu budova Bohosloví. Potkaljají zejí zničení srbské domy, zbořené kostely Sv. Spasa, Sv. Pantelejmona, Sv. Nedelje a kostel Bohorodičky Ljevišské, klenot srbského i evropského kulturního bohatsví, kde byla teprve minulý týden sloužena první bohoslužba od pogromu na Srby v roce 2004. Na ulici potkáváme Živku Jevtićovou. Nechce s námi mluvit a odbývá nás rukou.

Žije v Prizrenu sama. Byla na cestě do kostela Sv. Nikoly, kde se u otce Mihaila sdružují srbští věříci. Kamenný most v centru města, postavený ve stejné době jako Sinan-pašova mešita, ožívá lidmi. Kavárny a obchody jsou plné, ve výlohách nápisy oznamují slevy. Prizrenské Albánky nám mile odpovídají na pozdrav, řeklo by se – svoboda v Prizrenu. V kavárně u Kamenného mostu nám dva Albánci středních let, Arsim Bićaku a Nuri Šaljičini, potvrzují, že kdysi se v Prizrenu žilo hezky. Ptají se nás: Proč se Srbové nevrátí? Kdyby se vrátili, garantujeme vám, že by zde špatně nežili, kromě toho, že by stejně jako my neměli práci. Ale práce není ani v Srbsku, uzavírají nakonec.

V doprovodu maminky Evice Đorđevićové a strýčka Adama Mujoviće, nám před kostelem Svaté Bohorodičky Ljevišské žehná pětiletá Milica a podává ruku k políbení jako poděkování za to, že nám požehnala. Je totiž jediné srbské dítě v Prizrenu. Nejsou tu žádní její vrstevníci, tak jsou jí nejlepšími společníky mniši a otec Mihailo z kláštera Svatých Archandělů.

Svih 10 godina sam ovde, Milicu sam rodila u ovdašnjoj bolnici. Nisam se plašila, jer sam htela da dete bude rođeno ovde gde sam i ja rođena pre 45 godina – govori Evica Đorđević koja živi od socijalne pomoći i od 50 evra koje dodeljuje kosovska vlada. Sociolog po profesiji, ponekad drži časove srpskoj deci koja tu, u Episkopiju, dolaze iz povratničkih srpskih sela. Odnedavno nijedno dete ne dolazi. Nema ih.

Celých deset let žiju tady, Milicu jsem porodila ve zdejší nemocnici. Nebála jsem se, protože jsem chtěla, aby se mé dítě narodilo tem, kde i já před 45 lety, říká Evica Đorđevićová, která žije ze sociální pomoci ve výši 50 euro, kterou přiděluje kosovská vláda. Profesí je socioložka a občas vyučuje srbské děti, které na zdejší biskupství docházejí z okolních vesnic navrátilců. Odnedávna však žádné děti nedocházejí. Žádné tu totiž nejsou.

Evica říká, že zde má problémy. Ale ze svého bytu, který jí přenechali rodiče, se nehodlá hnout: - nepůjdu odsud, kdo by pak mým rodičům zapálil svíčku o Zádušních svátcích. Vím, že tohle není pro Milicu ten správný život, ale zatím je to tak, jak to je.

Adama Mujoviće (82) jsme zastihli před kostelem Bohorodičky Ljevišské, který byl vypálen Albánci. Dodnes je obehnán ostnatým drátem. Adam je jediným přítelem dvoučlenné rodiny Đorđevićových. Před několika měsíci se nechal pokřtít a přijal tak pravoslavnou víru. Má kvůli tomu problémy, ale pro Evicu znamená jistotu, takovou, kterou mívala ve svých rodičích.

Opouštíme město, které se uhnízdilo na okraji nádherné Metohije, na březích řeky Bistrice, na níž kdysi pracovaly mlýny a přádelny. Město, kde se kdysi dýchalo jednou duší, kde žilo deset tisíc Srbů a dnes je tu místo pouze pro 19, mezi nimiž je jen jedno srbské dítě – pětiletá Milica

                                                                                       Biljana Radomirović-Překlad: Lucie Nováková