Pátek, 7. června 2013 / Michail Stavrev

Balkán a Blízký východ jsou spojené nádoby a nestabilita Sýrie může v konečném důsledku sehrát dominový efekt v jihovýchodní Evropě a ohrozit světový mír. Klíčovou velmocí na pomezí dvou kontinentů je Turecko. Země natolik sebevědomá, že se pokouší o nezávislou politiku. Syrská krize se však může stát osudovou, a to nejen pro ni. Veřejné mínění, které je v této zemi v posledních dnech velmi napjaté, může smést

i tak silného státníka jako je premiér Recep Erdogan.

Ten nečeká a jedná, možná až příliš energicky. Už brzy na jaře učinil pokus o smír s Kurdy. Intenzivní rozhovory s vězněným lídrem tureckých Kurdů Abdullahem Öcalanem přinesly efekt a na kurdský nový rok (21. března) bylo vyhlášeno příměří.

V době těžké politické krize se snaží Erdogan otočit zrak svůj i celé turecké společnosti směrem na západ. Situace mu nahrává - ekonomický kolaps Řeků (doma i na Kypru), politická bezmoc Srbů (doma, v Bosně, na Kosmetu), loutková Makedonie a Černá hora, zbídačené Bulharsko – to vše vychází vstříc politice osmanské říše.

„Jen si vzpomeňte na starý most v Mostaru, Západ ho zboural, my ho postavili. Zbourali most na Drině, my ho postavili. Zbourali mešity, my je postavili. Proč? Protože máme duchovní dluh vůči Balkánu“, pravil turecký premiér Recep Erdogan na pravidelném zasedání Sdružení pro kulturu a solidaritu s Rumelijskými Turky v kongresové hale Halič v Istanbulu. (Rumélie, původně oblast Osmanské říše zahrnující Albánii a Makedonii, byl posléze uměle vytvořený státní útvar ve prospěch Turecka na Berlínském mírovém kongresu v roce 1878, zahrnoval území na jih od hřebenu Staré planiny.) „Balkán se všemi svými etnickými a náboženskými skupinami je naším dílem, jsou to naši sousedé, přátelé, rodáci a bratři. Proto je bolest Balkánu i naší bolestí. Radost Balkánu je naší radostí. Balkán je, jak bych to řekl, v Turecku znovu objeven.“

Erdogan také vysvětlil, jak se mají občané různých zemí Balkánu sjednotit:

„My musíme být na Balkánu zajedno s Albánci i Turky. Připomínám, že autor turecké hymny, Mehmed Akif Ersou, byl Albánec. Ale napsal hymnu, kde vyjádřil cítění Turků. Dokud bude Turecko bohaté a silné, budou z toho mít užitek i naši bratří na Balkáně. Pro nás není rozdíl mezi Istanbulem, Ankarou, Izmirem, Bursou, Drinopolem, Skopjem, Prizrenem, Sarajevem, Tiranou, Soluní, Krdžali, Komotini a Šumenem. My nemůžeme žít odděleně od nich. A tak, jak se staráme o města v Turecku, bdíme i nad městy v tomto regionu díky agentuře pro spolupráci a rozvoj (TIKA), institutu Yunus Emre i soukroumým firmám, aby byly k službám našim bratřím v každém smyslu.“

Turecký premiér ve svém projevu připomenul, že byly zrestaurovány četné památky – dům otce Mustafy Kemala Ataturka, Ali Rizi Efendije v Makedonii, hrobka Murata I. na Kosově poli, mešity Sinan paši v Prizrenu a Fatih sultána v Prištině, a že je již dokončen nový projekt moderní mešity v Prištině. Nakonec Erdogan dodal, že pevně věří, že za pomoci všech na Balkánu zavládne mír a tolerance.

p.s.

Projev tureckého premiéra není ničím novým ani překvapivým, je skoro stejný jako pronesl před několika lety k spoluvěrcům před Barevnou mešitou v Tetovu, když byl na návštěvě v Makedonii. Snaha o působení v tomto regionu je pro Turecko logická, zvláště v době, kdy se proti Erdoganovi bouří jeho voliči. Co však není pochopitelné ani ospravedlnitelné je chování západních elit, které svojí nezodpovědnou politikou přímo nutí země Balkánu do područí Turecka. Přesto počínající nepokoje v zemi pana Erdogana vyvolávají pocit, že mají podobný rukopis jako ty v Sýrii nebo Libyi (Bosně), zvláště když přihlédneme k tomu, jak o nich referují západní média.